Charakteristiky krajinného rázu

Tvary krajiny CHKO Blaník se váží na geologickou stavbu související se zlomovým pásmem proniku ortorul krystalickými břidlicemi a následným vývojem údolí podél vodních toků. Základním rysem krajiny je výrazné zvlnění terénu a členitost podporovaná zářezy údolí Blanice s jejími přítoky. Hlavní dominantou je skupina Velkého a Malého Blaníku s přilehlou Křížovskou hůrou na severu a Býkovickou hůrou na jihu. Tento masiv s nejvýše položeným bodem v chráněné krajinné oblasti (vrchol Velkého Blaníku – 638 m n. m.) odděluje mírněji zvlněný východní krajinný celek Křížovsko – Načeradecký s širokým údolím potoka Brodce od západního krajinného celku Louňovického, který je dramaticky protínán údolím nejvýraznějšího toku v krajině – řeky Blanice.

  Louňovice pod Blaníkem


Střídání zalesněných vrchů a obhospodařovaných svahů s nevelkými sídly vesměs středověkého původu si doposud zachovalo ráz mozaikově uspořádané harmonické kulturní krajiny. Tento dojem podporují pobřežní porosty drobných vodních ploch i potoků a křoviny v místech bývalých polních cest, které lze vyčíst ze srovnání s mapami stabilního katastru z poloviny 19. století. Sídlištní útvary jsou s půdorysy více než jedno století neměněnými. Výjimkou jsou pouze bývalé střediskové obce, které se rozšířily o zemědělské areály a nové obytné zóny. Ve zvlněné krajině vnímáme především dominantně položená historická centra s věžemi kostelíků. Malé vísky a samoty jsou doposud obklopeny ovocnými sady.

Narušení krajinného rázu je nejčastěji viditelné tam, kde v lesním porostu převažuje smrková monokultura, v polním hospodářství byly zrušeny staré cesty a v sídlech vyrostly neúměrné stavby. Jedná se o chatové osady (údolí Brodce, Dubina), zemědělské areály (Býkovický i Hrajovický), které vesměs odpovídají hmotově ale nikoli už výškově (Libouň, Krasovice) a materiálově (plechová kolna) a jsou nedostatečně začleněny do krajiny prostřednictvím doprovodné zeleně. Novější obytná výstavba má rovněž neduhy – malé parcely, stavby bez vztahu k místní tradiční výstavbě, výsadby exotických dřevin. Nepřirozeně působí scelené lány bez mezí a starých cest (Načeradec, pole na svahu Hřívy).

Charakteristika tradiční zástavby

Kdysi dřevěné obytné domky a stodoly byly už koncem 19. století přestavěny (většinou po požáru) a nahradily je tvarově obdobné zděné stavby.

Za typické a tradiční můžeme považovat přízemní obytné stavení na obdélném půdorysu s pravidelným sedlovým krovem kryjícím na straně dvora po celé délce zápraží. Na ně pak navazovaly chlévy. Protilehlou stranu dvora tvořil výminek, špýchar, případně kolna. V závěru stávala stodola (ještě v první polovině 20. století mnohde polygonální). Hlavní vjezd do dvora tvořila zděná brána mezi obytným stavením a špýcharem. Střechy jsou většinou zakončeny na obou kratších stranách půdorysu prostými štíty, někdy s polovalbou, zřídka i plnými valbami.

  Lesáky


Štítové čelní fasády bývají v přízemí dvouosé. V horní části není výjimkou tříosé řešení, kde na střední ose je nika klenutá konchou pro patrona stavení. Fasády jsou zdobené plochým lemováním štítů, případně jednoduchou bosáží nároží a šambránami oken. Jednotlivé obce mají přitom svá specifika.

Kromě románských kostelíků přestavovaných v období gotiky a baroka jsou pro území charakteristické drobné kaple se zvonicemi. Původ mají zřejmě v 18. století a stojí na návsi v téměř každém sídle. Půdorys je čtvercový, zastřešené jsou většinou prostým jehlanem, nebo jehlanem s lucernou pro zvon. Fasáda bývá zdobena pilastry a římsami barokního tvarosloví.

Nedílnou součástí krajiny jsou drobné sakrální prvky – křížky a boží muka. Starší dřevěné kříže už prakticky nenajdeme, vesměs se vyskytují kříže železné s kamennými podstavci. Křížky bývají doplněny nápisy, případně stylizovanou postavou světců.